Tarisius se narodil jako Tadeáš, syn mlynáře v malé vesnici na úpatí hor. Už jako chlapec měl bystrý úsudek a pevnou ruku, což ho předurčovalo k práci, kde bylo třeba klidné mysli a přesnosti. Osud ale rozhodl jinak. Když mu bylo deset let, vesnici zasáhla morová rána. Nikdo nevěděl, odkud nemoc přišla – lidé říkali, že ji přinesli pocestní z jihu, jiní věřili, že je to trest za skryté hříchy. Za pár týdnů bylo z vesnice pohřebiště. Matka i otec zemřeli, jeho dvě sestry zmizely beze stopy.

On sám byl na pokraji smrti, ale zachránil ho potulný mnich – bratr Anastasius, léčitel z opatství svatého Ondřeje. V klášteře našel Tadeáš nejen nové jméno Tasirius, ale i nový domov. Nebylo to místo zázraků – mnichové nečarovali, ale rozuměli bylinkám, krvi a utrpení těla. Léčili rány vojákům i prostým lidem, tahali lidi z horečky, amputovali končetiny nakaženým. Když poprvé viděl bratra Anastasia řezat nohu mladému sedlákovi, chtělo se mu zvracet. Když to viděl podesáté, držel pacienta za ruku a šeptal mu modlitby. Tarisius rostl nejen jako léčitel, ale i jako bojovník beze zbraně. Opat věřil, že duše i tělo musí být v rovnováze, a tak se mladí novicové učili nejen číst, ale i bojovat. Tarisius si osvojil boj pěstmi, dýkami a dřevěnou holí.

Jednoho dne do kláštere zabloudil zraněný muž, kterému Tarisius ošetřil rány, možná mu i život zachránil. Nebyl to nikdo jiný než Oldřich z Chlumu, kterého mladík upoutala a nabídl mu místo ve svých službách. Tasirius nechtěl opustit klášter, ale opat mu řekl: „Opatství není místo pro tebe, Tasirie. Jdi, nejsi jen mnich. Tvoje cesta vede jinam.“ Opustil tedy klášter a vydal se do světa po boku královského prokurátora Oldřicha z Chlumu. Ne však jako poutník, ale jako léčitel a posléze i vyšetřovatel, který hledá pravdu – nejen v tělech nemocných, ale i v hříších lidí.

Tarisius slouží královskému prokurátorovi jako vyšetřovatel a felčar. Dokáže vyčíst mnohé z ran na těle stejně jako lži v očích svědků. Jeho pravidla jsou jednoduchá: Nevěřím ve zpovědi vynucené bolestí. Pravdu je třeba pochopit, ne vymámit.

Hřích se vtiskuje do těla. Každá jizva, každý třes ruky, každé vyhýbání pohledu – všechno něco znamená. Největší zlo páchají ti, kdo si myslí, že konají dobro.